Rande s Bohem

Dát si rande s bohem, to chce odvahu. Je vším. Je tím co vidíš, nevidíš, co nechceš vidět.. Je ženou, mužem, dítětem. Je dnem i nocí. Je pravdou. Chce to odvahu a rozhodnost.

Není to o tom, že odmítneš a už nikdy se tato nabídka nebude opakovat. Právě naopak. Nabídka k setkání je stále platná. Ptá se znovu a znovu. Jednu dlaň má u všeho a u všech. Tu druhou trpělivě drží nataženou u tvého srdce. Tvá duše touží po tomto zážitku. Chvěje se při každé této příležitosti. Natahuje ručičky k tátovy. K Bohu otci.

Učí se od něj jak nahlížet na sebe z pozice Boha. Z pozice otce. Tedy s očima plné neskonalé a nepodmínečné lásky.

Někde na pozadí slyší jeho hlas, který říká: “Jestli se nechceš setkat sama se sebou, nesetkáš se ani se mnou. “

Někde vzadu to slyší. Stále dokola. Je to pro ni již ohraná písnička. Jednoho dne v ní však spatří nové světlo. Tehdy se probudí. Dotkne se otcovy dlaně a společně se krok po kroku do sebe opět zamiluje. Do sebe, do Boha, do všeho.

Slyšíš mně?

Božské TEĎ

Mé ruce dnes nekreslí, za to má duše zpívá. A uši? Ty slyší příběh jednoho člověka. Oči? Vidí někoho kdo došel k bodu kdy se má vše změnit. Srdce? Cítí s nim propojení na té nejhlubší úrovni. Jazyk? .. ten, příběh teď vypráví..


Živote, slyšíš mě? Živote kde jsi? Vidím jenom stín a snad i letmé chvíle radosti?.. Kde jsi? Kde jsi? Kde jsi?” 🔥..Klekám si, padám na kolena.. Modlím se a prosím boha ať mě k tobě dovede. Má tvář je zalitá slzami.. božským mokem, který vypráví o připravenosti a boží lásce.

Konečně..pomůžu ti žít v pravdě, žít v kráse. Milovaná, nechej slzy téct. Ciť své srdce. Ciť mou náruč která tě nikdy nepřestane objímat. Uvolni se. Roztáhni prsty a dovol tak starému odejít. Dovol tak všemu, nechť plní svou úlohu nezávisle na tobě..

Člověk vzlykající, člověk věřící.. cítící.. odvážný.. rozhodný.. připravený.. a plně odevzdaný..


Milovaní, toto je život. Každý okamžik je přítomný. Každý okamžik tančí. Je tady i tam. Už dále nemluv s myslí. Mluv s Bohem. Mluv s vědomím které naplňuje všechna tvá těla. Mluv s éterem, který nás všechny pojí v jeden organismus. Každý jsme tak jedineční a přesto jsme jedno. Každý jeden člověk tě něčím odráží. Buďme si tedy světlem sami sobě i navzájem.

Jakékoliv odmítání být plným projevem sama sebe je i bolestí dávné minulosti. V těch dobách se to zdálo být nemyslitelné. Ženy prosáklé magií byly upalovány, děti kradeny, za pravdu se sekaly jazyky.. za odvahu se bral majetek.. Ti co příliš zářili a vybočovaly tedy z řad bývali potrestáni. Ať už smrtí, ponížením, čímkoliv, kdykoliv..

Tyto doby jsou již pryč. Nesnižujme se k nim.. Už ne!! Kdy tyto bolesti a životní modely našich předků konečně pustíme a necháme je ať se stanou živnou půdou pro skutečně zářivé životy? Pro záři duší plně manifestovaných ✨.

Říká se že neexistuje žádná minulost ani budoucnost. Že nejde přesně říct co už bylo a co je budoucností. Říká se, že z pohledu vyššího je jenom jedno nekonečné teď. To co je námi žito je tedy zase a znovu jenom na nás. Každé teď si tvoříš. Ano tvoříš.

Opravdu si volíš v souladu sama se sebou? Opravdu si volíš vše podle svých nejvyšších ideálů? Tančíš s životem z pozice boží lásky nebo z “dávné” hry jménem strach a bolest? ..

Prosím, nech přírodu, svou duši, boha, ať ti pomohou žít sebe sama bez omezení. Pojďme společně zářit.. Staňme se velkou hvězdou a sluncem pro SEBE a všechny kdo již umřely, kdo žijí, či se budou rodit. Vytvořme jedno velké božské teď. Nalaď se na krásu. Zavři si oči. Otevři srdce a rozhodni se jinak než doposud..

S láskou Jasmína

Gentleman

Srdce mě opět přenáší do doby fraků, cylindrů, a bohatých suknic..

Zde dáma či mladá slečna patří vždy do náruče gentlemana. Ona o sebe pečuje jak nejlépe umí. Tak jak ji to naučila maminka. Pleť má velmi jemnou. Oči volají po objetí, ne však moc ani málo.. Zná svou hodnotu, a tak nemá zapotřebí hnát se za kde jakým krásným bláznem.

Cítí, že přichází její chvíle. Obléká si své krásné dlouhé šaty. Zapichuje svazek jasmínu do vyčesaných vlasů. Kouká sama na sebe do zrcadla. Cítí se připravena. Cítí jak se ji do břicha a do prsou nalévá jemné vzrušení. Ten pocit neznámého, avšak tak dlouho očekávaného. Už jako malá holka snila o chvíli, kdy potká muže, který ji rozbuší srdce jen co vejde do místnosti. Vybarvila si to do posledního detailu. Sebe, ho, sál, mísu s ovocem, hudbu, první úsměv, políbení..

Na svůj věk je velmi moudrá, snad po své babičce, a tak pouští svou dívčí představu o tom pravém. S nádechem potírá svůj krk velmi opojnou tekutinou. S výdechem zavírá oči. Čeká, až se její hruď uklidní. S dalším nadechnutím je již připravena. Otevírá dveře sálu. Nechává se naplnit lahodnou atmosférou právě započatého veselí. Její oči neví kde se koukat dříve. Tolik krásy, ty barvy a lesk drahých klenotů. Ach.

Je to tady. Její vytoužený okamžik.

Sotva vykročí polije ji pot. Srdce má splašené. Tělo bez své očekávané dávky kyslíku. Stojí jak přikovaná. Naproti ni stojí on. Jako pravý gentleman nejprve vyčkává na aspoň nepatrné znamení, že ho její duše poznala.. Aby ji pomohl, z celého srdce se na ni jemně usměje. Na chvíli se svět zastaví a ona si úlevně oddechne. Zalívá ji neskonale opojný pocit. Boží milosti, volá v duchu k nebesům, děkuji!

Nesměle obchází celý sál. Pohled má měkký. Tváře červené. V hlavě prázdno, zato tělo naplněné čistou bobtnající láskou. Má pocit, jak kdyby byla zrcadlem, co se má každou chvíli roztříštit a vklouznout do všech otevřených srdcí..

Již si nevzpomíná jak k tomu přesně došlo. Ani to není důležité. Právě totiž zažívá tu vytouženou chvíli. Dlaň na rameni, hlava vytočená. Těla přitisknutá. Nesou se jako dvě labutě na podvečerním jezeře. Pohyby malují společný svět. Ona je obrazem, on rámem. Ona inspirací, on jasnou střelou. Ona květinou, on výživnou půdou. Ona studánkou, on přicházejícím deštěm. Ona je bouřkou, on tím nejvyšším stromem. Bez přemýšlení nasleduje tep jeho srdce. Naslouchá mu. Rozpouští se. Tvoří spolu něco mnohem většího než je sám člověk. Jsou nekonečným zdrojem lásky..

Pro duše nikdy nehasnoucích romantiků

Lucie Jasmína